PhDr. Lenka Kudělková: Osobnosti brněnské architektury - Miloslav Kopřiva
zpět na úvodní stranu

Brno, 5. prosince 2013 - Architektura a pozemní stavitelství, urbanismus, teoretická činnost a pedagogické působení v těchto oblastech, to jsou nejdůležitější odborné aktivity, které se prolínají životem a dílem prof. ing. arch. Miloslava Kopřivy, čelného, ale prozatím nedoceněného představitele především moravské meziválečné architektury.

Jeho tvorba totiž formovala v prvních letech po vzniku Československa nejen podobu Brna, ale přenášela principy moderní architektury i za hranice moravské metropole do menších měst.

Miloslav Kopřiva se narodil 30. ledna 1894 v Tučapech u Holešova v rodině učitele. Po maturitě na zemské reálce v Holešově se roku 1912 zapsal na odbor architektury a pozemního stavitelství Českého vysokého učení technického v Praze, kvůli čtyřleté vojenské službě však studia dokončil až v roce 1920. Tehdy už víc než rok praktikoval v kanceláři dr. ing. arch. Z. Pštrosse v Praze a zároveň zahájil vlastní samostatnou dráhu architekta a urbanisty. Výsledky prvních soutěží, jichž se počátkem 20. let účastnil, prokazují přesvědčivě jeho nevšední talent. Hned v roce 1920 zvítězil například nad B. Fuchsem a J. Štěpánkem v soutěži na regulační plán Prostějova a nejvyšší cenu získal v témže roce také svým soutěžním návrhem na sokolovnu v Dřevohosticích. Kopřivovy vztahy k rodné Moravě se pak upevnily jeho odchodem z Prahy. Prvního září 1920 totiž M. Kopřiva nastoupil jako smluvní úředník u Zemské správy politické v Brně, kde však působil jen do 30. října 1921. V této době projektoval například soutěžní návrh na Dům výtvarných umělců v brněnských Lužánkách.

Model experimentálního obytného domu, 1959, Moskva (s I. Rullerem)

Od 1. listopadu 1921 si architekt otevřel vlastní projekční kancelář, kterou úspěšně provozoval až do 31. července 1935. Těchto bezmála čtrnáct let patří k nejplodnějšímu období jeho tvorby, neboť tehdy v ojedinělém rozsahu a stupňující se kvalitě navrhl a zčásti realizoval skoro dvě stovky regulačních a urbanistických plánů, projektů veřejných budov, peněžních ústavů, kostelů, kaplí, škol, sokoloven, pošt, léčebných ústavů, obchodních a průmyslových objektů, nájemných i rodinných domů a interiérů.

Už v roce 1922 se účastnil, opět s nejlepšími výsledky, například užší soutěže na radnici města Brna a na zastavění a úpravu Dominikánského náměstí v Brně nebo soutěže na stadión a prozatímní hřiště Sokola Brno I na Kounicově ulici. Téhož roku se také podle Kopřivova projektu staví jeho první z téměř desítky novostaveb, adaptací a návrhů interiérů církevních objektů – kaple v Kladníkách. Na ni navázaly další sakrální stavby, například kostel ve Štěpánově (1923), ve Frélichově (dnes Jevišovka) 1928, v Trnávce (1932), v Dědicích (1933) nebo v Kuželově (1934). Nejvyšší, a to druhou cenu získal M. Kopřiva v soutěži na dostavbu Zemského domu II na Kounicově ulici v Brně (1923). Jeho návrh, který úspěšně obstál v konkurenci s pracemi Kumpoštovými nebo Fuchsovými, se později stal východiskem pro realizaci budovy podle projektu Karla Náhunka.

Soutěžní návrh na přístavbu Zemského domu II, 1923, Brno, Kounicova ulice

Zhruba v této době stále více narůstá Kopřivova spolupráce s venkovskými zastupitelstvy a dalšími institucemi, například tělocvičné a další spolky, které potřebovaly pro svou činnost nové objekty. V prvních letech získává architekt takové zakázky zejména v širším okolí svého rodiště, například v Hulíně, Dřevohosticích, Vsetíně a Holešově, později se jeho dílo objevuje v nejrůznějších lokalitách od jižní Moravy po Slezsko, od Vysočiny až po Slovácko. Téměř všechny stavby pro venkov charakterizuje formální střídmost, bezprostředně vycházející z funkčního programu úkolu, ale také z tvarů a prostých materiálů, typických pro venkovské stavby.

Samozřejmou součástí projektů je vždy citlivé začlenění do okolní zástavby. Pojetí některých Kopřivových staveb zejména ze 30. let se z dnešního hlediska může jevit jako konvenční, je však nutno brát v úvahu, že mohlo být nezřídka důsledkem kompromisu mezi moderním myšlením architekta a konzervativními názory radních či veřejnosti vůbec. To se týká hlavně ryze účelového dispozičního řešení a v protikladu k němu tradičně pojaté vnější obálky stavby. V případě příznivějšího souznění mezi zúčastněnými ale vzniká dílo tak mimořádných uměleckých kvalit, jakým je Okresní nemocenská pokladna v Uherském Ostrohu (1925), která svým avantgardním pojetím, vycházejícím z moderních proudů holandské architektury, neměla tehdy na moravském venkově obdobu.

Obchodní dům firmy Brouk & Babka, 1934, Brno, Česká ulice

Holandskou architekturu ovšem M. Kopřiva poznal patrně zprostředkovaně, protože podle vlastního životopisu Holandsko jako jeden z mála evropských států nikdy nenavštívil.

Na rozdíl od většiny venkovských staveb představují Kopřivovy městské, především brněnské práce, zvláště na konci 20. let, značný příklon k radikálnějšímu pojetí architektury, než bylo to, které našemu prostředí přinesla holandská tvorba. Zralá koncepční řešení mají již jeho urbanistické projekty, například soutěžní návrh na dopravně-komunikační plán Brna (1934–1935, spoluautor B. Mráz), v daleko větší míře však architektonická díla. K nejranějším z tohoto proudu patří kino Jas v Brně-Husovicích (1926), díky své účelně řešené půdorysné dispozici jedna z nejmodernějších staveb tohoto typu v Brně, a o tři roky mladší sokolovna v Brně-Komíně. Stejně vytříbené pojetí zejména interiérů charakterizuje přestavbu kavárny a cukrárny Emanuela Tomana na náměstí Svobody (1931). Patrně nejznámějším Kopřivovým dílem v Brně, dodnes bez zásadnějších stavebních či provozních zásahů fungující v plném rozsahu, je někdejší obchodní dům Brouk & Babka (1934, dnes obchodní dům Baťa) na České ulici.

Kino Jas, 1926, Brno-Husovice

V roce 1935 byl M. Kopřiva jmenován přednostou technického oddělení města Košic, kde jako své první dílo navrhl obelisk pro státní vlajku na náměstí před katedrálou sv. Alžběty, zbořený už roku 1939. Zásadním způsobem přispěl také k realizaci Výstavy východu ČSR v Košicích (1938), když vytvořil návrh výstaviště a projektoval některé pavilóny. Tehdy už působil jako řádný profesor na košické Vysoké škole technické dr. M. R. Štefánika.

S touto institucí, o jejíž vznik se výrazně zasloužil, spojil i svou další životní dráhu, neboť s ní sdílel její násilné přestěhování nejprve do Turčianského Svätého Martina a později do Bratislavy. Již v roce 1942 byl zvolen děkanem tamější fakulty stavebního inženýrství; pro svůj postoj proti režimu Slovenského štátu však nikdy nebyl v této funkci oficiálně potvrzen.

Sokolovna, 1929, Brno-Komín

Od 1. září 1947 se vrátil zpět do Brna, kde byl jmenován řádným profesorem a vedoucím katedry pozemního stavitelství tehdejší Benešovy techniky, dnešního VUT. V letech 1950–1953 zde zastával funkci prorektora a v letech 1953–1955 funkci děkana fakulty. Jeho aktivita se v té době zdaleka neomezila jen na pedagogickou činnost, třebaže během svého působení na tomto ústavu vychoval několik generací architektů, pro něž zůstává dodnes příkladem znamenitého odborníka, skromného, pracovitého a charakterově pevného člověka. Avšak ani díky těmto vlastnostem, nebo možná právě pro ně, ani vzhledem k jeho zásluhám o rozvoj meziválečné architektury i architektonického školství na Slovensku a na Moravě, nebyla jeho osobnost úměrně oceněna.

V roce 1960 byl M. Kopřiva ze své funkce na VUT v Brně předčasně odvolán, aniž by mu bylo dovoleno završit své dílo, které se tehdy orientovalo převážně na vědeckou oblast. Ta v posledních letech zahrnovala desítky odborných studií, publikací, referátů, skript, expertiz, zaměřených především na otázky zprůmyslnění stavebnictví, montovaných staveb, typizací a problematiku bytové výstavby. Syntézou těchto úvah se stal projekt experimentálního obytného domu v Moskvě (1959, spoluautor I. Ruller), který při využití nových technologických a konstrukčních možností neopomíjí lidské měřítko, pro obytné stavby mimořádně důležité.

Život a tvorba prof. ing. arch. Miloslava Kopřivy se uzavřely 11. března 1968. Rozsáhlé dílo, které po něm zůstalo, dodnes živé a přitažlivé, je nejen přesvědčivým dokladem neúnavné aktivity a invence jeho autora, ale i doby, v níž vznikalo. A tak jeho bližší poznání může být pro mnohé, a to zvláště pro architekty, nejen překvapením, ale také zdrojem zajímavých podnětů.

Lenka Kudělková
Muzeum města Brna